Co je to opatrovnictví?

Opatrovnictví je jedna z forem zastoupení, kdy je soudem jmenován opatrovník, aby hájil zájmy a práva jiného člověka, který má sníženou schopnost sám právně jednat. Povinností opatrovníka je činit právní úkony spolu s opatrovancem, případně za něj, pokud sám není schopen je vykonávat, které souvisejí s výkonem jeho práv a povinností. Opatrovnictví vzniká rozhodnutím soudu o ustanovení opatrovníka. Opatrovnictví ovšem není spojeno pouze s omezením svéprávnosti, podporu opatrovníka může využít i osoba, jejíž svéprávnost omezena nebyla.

Opatrovnictví je upraveno v novém občanském zákoníku na dvou místech Obecné části, v Hlavě II: Osoby (§ 61-65) a v Hlavě III: Zastoupení (§ 436-440 a § 457–485).

Opatrovnictví nyní můžeme dělit na 2 druhy, dle toho, zda ke jmenování došlo

a) s omezením svéprávnosti

• zde je vždy zároveň s omezením ustanoven i opatrovník, a to v rámci jednoho rozhodnutí
• V tomto případě určuje pravomoci opatrovníka soud (samozřejmě vždy v závislosti na všech okolnostech konkrétního případu)

b) bez omezení svéprávnosti

• jedná se o případy, kdy soud jmenuje opatrovníka člověku, jemuž, jak zákon stanoví, působí obtíže zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při hájení jeho práv
• zde určuje pravomoci opatrovníka buď sama osoba s postižením, a to případně ve spolupráci se samotným opatrovníkem (opět ale prostřednictvím soudního rozhodnutí)
• nebo je určuje soud ve spolupráci s opatrovníkem – jedná se zejména o případy, kdy míra postižení osoby je natolik vysoká, či její zdravotní stav je natolik závažný, že není možné, aby návrh podala či definovala sama osoba s postižením
• Některé soudy ale v těchto případech odmítají opatrovnictví bez omezení využívat a na místo toho aplikují omezení. To je však nedůvodným zásahem do práv osoby s postižením.